Stážujeme? Stážujeme!

(Vtipný pohled stážisty na dění v agentuře na 4 minuty.) 8. červen, 8.49. Nestíhám. K mé smůle zrovna první den nové práce. Má zodpovědná stránka právě utrpěla srdeční ataku. Podobný stav zažívám i v okamžiku, kdy v odrazu zrcadla pozoruji objekt na mé hlavě, který by mohl s trochou představivosti připomínat natupírované háro jakéhosi avantgardního módního návrháře. V mém případě, žel, spíš napuchlého květáku.

 

Slovy klasika – není každý den posvícení. Ranní cigareta, která nahrazuje moji snídani, by se mnou jistě souhlasila. A nesmlouvavý revizor, díky kterému jsem se stal dalším údajem ve statistikách černých pasažerů DMPB, tuto domněnku jenom potvrdil. 5 minut po deváté, chudší o 800 korun a utvrzený lidovou moudrostí, pravící, že „kdo uteče, neplatí“, doklopýtávám k cílové rovince kanceláří MoveUp a poprvé v tomto šíleném dni si připadám jako král.

 

A nyní, po měsíci a půl mého působení zde, mě tento pocit stále ještě nepřešel – snad díky tomu, že noví kolegové kvůli mé nepříliš líbivé homeless image nepředstírali, že nejsou doma, nebo třeba proto, že to nebyla cílová rovinka, ale začátek poměrně zajímavé cesty. A smyslné vůni nemorálních lidomouder zatím odolávám, takže utíkat pryč ještě nehodlám (ranní maratony do kanclu a odpolední z něj z tohoto tvrzení raději vynechávám).

 

Plavání v neznámém PRostoru

 

Počáteční zaučení v tajemném světě PR začalo poměrně jednoduše – hozením do vody. Základy plavání s Vandou, která si mě vzala pod svá ďábelsky přímá křídla, jsme oba přežili ve zdraví. Přímý, strohý a jasný přístup byl sice v jemném rozporu s jejím roztomilým zevnějškem, ale v naprostém souznění s tvrďákem, kterého v sobě ukrývá. Individuální pojetí mého zaškolení mi vyhovovalo. A rozhodně ne málo. Díky, Vando, s Alfredem Adlerem máš rozhodně společného více než pouhé příjmení.

 

Vanda ovšem po měsíci odešla a já se, slovy kolegyně Jany, stávám Vandou č. 2 (možná o něco vyšší a fousatější). Dostávám vlastní firemní mail a telefonní číslo, to vše s líbivým titulem „junior account manager“ k tomu. Zní to velmi důležitě, já se z toho dmu pýchou a cheeky Jana si spokojeně mne prsty – právě jsem se dostal do jejích spárů. Nestěžuju si. S tím, že titul juniora obnáší dělat holku tak nějak pro všechno, jsem koneckonců počítal. Psaní článků, mapování regionů nebo hledání kontaktů na novináře se stalo mým denním PR chlebem. Sice nejsem zcela samostatný, ale líbí se mi, že dostávám čím dál víc kompetencí a prostoru. Včetně prostoru fyzického – vlastní stůl, ten se rozhodně počítá. Svoje dlouhé pařátky už nemusím krčit v pozicích, které občas připomínaly cvičení mistra jogína.

 

S Janou jsme dobří parťáci. Témata farmářů a zemědělství, která pro ni zpracovávám, mi ale občas mění mozek v batát vypěstovaný s pomocí IoT senzorů. Zbloudilý sluneční paprsek v podobě blogových příspěvků o technologických zázracích v oblasti routerů, popřípadě o novinkách v kyberbezpečnosti, je tak změnou velmi příjemnou. Kolegyně Klára, pro kterou příspěvky zpracovávám a kterou vidím jednou za uherský rok, konec konců taky.

 

Z Marsu na Venuši a zpět

 

Uplynulý měsíc a půl se kupodivu obešel bez větších peripetií nebo přešlapů. Ten s Monitorou, tedy nástrojem pro monitoring médií, se „kterým zvládnete více“, byl asi největší. Při svém prvním zadaném projektu jsem začal nahypovaně hledat články z nejrůznějších médií a jeden takový úlovek jsem si asi i stáhnul. Bylo to zhruba minutu předtím, než mi kolegyně Lenka výhružným tónem sdělila, ať v žádném případě nic nestahuju, neboť se za to platí extra love. Oops. Promiň, Lenko, asi jsem s Monitorou zvládnul víc, než jsem reálně měl.

 

Strašidelné historky ze ženského světa, které čas od času počastují mé ucho, by se mezi pracovní peripetie daly taky zařadit, ale s ohledem na čtyři velmi upovídané ženy, se kterými sdílím svůj pracovní prostor, se to dá jaksi očekávat. Vlastně, jak jste si asi všimli, pracuji v ryze ženském kolektivu – můj uvědomělý smysl pro rovné genderové zastoupení byl pohřben ve chvíli, když jsem v kancelářích potkal jedince stejného pohlaví a došel k zjištění, že dělá v úplně cizí agentuře.

 

Zmíněné odpolední maratony z kanceláře tak nemá občas na svědomí jenom únava, ale třeba příhody z porodního sálu, které netlumí ani hlasitě hrající sluchátka. Abych byl ale spravedlivý, tak ve většině případů sprintuju do druhé práce. Tam se z manažera juniora stávám dýmkařem seniorem a při kouřovém západu slunce nabíjím jednu vodní dýmku za druhou.

 

Jistě, po takových dnech si připadám jako junior senior, ale s poměrně dobrým pocitem z toho, že dělám smysluplnou práci v PR, která mě může někam posunout a která mě baví. A genderová vyváženost, která při kouřových večerech v druhé práci povstává z hrobu, mě usazuje pro změnu mezi kolektiv ryze mužský. S oblibou o sobě říkám, že jsem jako astronaut – mrknutím oka podnikám meziplanetární cestu z Venuše na Mars a zase zpět. Na Venuši dělám to, co dává smysl a kde se můžu rozvíjet, na Marsu zase potkávám nové a zajímavé lidi. Mezi ně se řadí i (ne)milá Andy F., díky které jsem dostal počáteční příležitost pro MoveUp vůbec pracovat. Abych to tedy uzavřel – někdy jste na zabití, ale dělá se mi s vámi docela dobře. Dík.

 

Příspěvek pro vás napsal Petr 🙂